• Anatomie karpálního tunelu
• Příčiny syndromu karpálního tunelu
• Příznaky syndromu karpálního tunelu
• Diagnostika syndromu
• Operační léčba
• Způsoby anestézie
• Pooperační péče
• Komplikace operace
• TERMINOLOGIE

Diagnostika syndromu

Stanovení diagnózy syndromu je poměrně jednoduché a vychází z charakteristické anamnézy, klinického vyšetření a elektrofyziologické diagnostiky. Vyšetření i stanovení diagnózy je prováděno neurologem, který také rozhoduje o konzervativní léčbě či odeslání pacienta k chirurgickému řešení.

Zhodnocení subjektivních obtíží  

Příznaky onemocnění jsou natolik charakteristické, že při rozvinutém syndromu celkem přímo ukazují na správnou diagnózu.  Dalším vyšetřením je třeba jen odlišit jinou příčinu a podezření potvdit.

Klinické vyšetření

Klinické vyšetření zahrnuje provokační testy, posouzení stavu svalstva thenaru a vyšetření citlivosti v inervační oblasti středového nervu. 

Provokační testy mají spíše pomocný význam, protože nemusí být vždy pozitivní.

Phalenův test - pacient položí předloktí na vodrovnou podložku a nechá zápěstí volně svěšené ve flexi. Při pozitivitě testu se do 60 sekud dostaví parestesie v distribuční oblasti středového nervu. Parestesie nastávají díky nepřirozené poloze zvýšením tlaku v karpálním tunelu  K akcentaci výtěžnosti testu se někdy doporučuje flexi zápěstí ještě silou zvětšit. Nedostaví-li se obtíže do 3 minut, test se ukončuje.

Tinnelův test - jde o lehký poklep na středový nerv nad proximální částí karpálního tunelu, který opět vyvolává parestesie v distribuční oblasti nervu.

Kompresní turniketový test - jde o aplikaci tlaku 150 torrů manžetou tonometru na oblast zápěstí. Obvykle již do 30 sekund se objevují parestézie v inervační oblasti n. medianus. Variací testu je přímý tlak prsty na retinaculum flexorum, spolehlivost je ovšem pro nekonstantnost provedení velmi malá.

K hodnocení poruchy povrchového čití se provádí např. test diskriminačního čití, kdy se posuzuje schopnost rozlišit dotyk dvou od sebe vzdálených bodů.

Součástí klinického vyšetření je i zhodnocení stavu svalstva thenaru - vychudnutí svaloviny je někdy velmi výrazné, stupni atrofie pak odpovídá i oslabení svalové síly.

Klinický význam testů s rozvojem elektrodiagnostického vyšetřování poklesl a jejich hodnota je jen doplňková.

Elektrodiagnostické vyšetření

Elektromyografie (EMG) je speciální přístrojová metoda užívaná k vyšetření periferních nervů a svalů. Slouží k přesnější specifikaci charakteru nervosvalového onemocnění. Bez tohoto vyšetření nelze operační řešení syndromu karpálního tunelu indikovat.

Při elektromyografii je měřena rychlost vedení vzruchu v senzitivních i motorických vláknech nervu a zjišťuje se velikost elektrické odpovědi na stimulaci ve svalu nebo v jiném místě nervu. U diagnostiky syndromu karpálního tunelu jde tedy o rychlost vedení ve vláknech středového nervu přes karpální tunel.

EMG má pro potvrzení diagnózy syndromu karpálního tunelu základní význam.  Slouží nejen k objektivizaci míry postižení nervu, ale i k posuzování dynamiky patologických změn: ukazuje jak event. zhoršování stavu při konzervativní léčbě, tak např.  proces nervové reparace po případné operaci. V různých laboratořích se elektrofyziologické vyšetření provádí podle různé metodiky, přesto lze použitím různých vyšetřovacích technik dospět ke stanovení správné diagnózy. Jelikož však vyšetřovací postup v různých laboratořích zatím nebyl sjednocen, nejsou číselné parametry z různých pracovišť porovnatelné. Vyšetření konkrétního pacienta v čase (např. předoperační a pooperační vyšetření) je tedy nutné provádět vždy ve stejné laboratoři a pokud možno stejným lékařem.